Úsvit seznamovacích robotů

Robot

Hackery nebavilo sedět u aplikace, projíždět profily a odpovídat na zprávy, které z většiny ani nikam nevedly. A tak si vytvořili roboty, kteří tohle dělají za ně. Vytvořili rychlejší, jednodušší a pohodlnější cestu k seznámení se – na aplikacích, které se už rychlostí, jednoduchostí a pohodlností prezentovaly.

A jak roboti fungují? Naučí se, jaké jsou preference jejich uživatelů. Hackerovi stačí ohodnotit kupříkladu stovku profilů na Tinderu a robot tak získá vzorec, podle kterého může hodnotit „atraktivitu“ dalších profilů sám. Naučí se rozeznat preference svého uživatele a podle toho mu vybírat ideální protějšky k seznámení. A dokáže i s nimi vést konverzace.

Hackeři používají programy jako Tinderbox vytvořený programátorem Justinem Longem, Bernie A.I. nebo Github, který na základě Tinderboxu stvořil Jeffrey Li. I on byl totiž s online randěním nespokojený, znuděný neustálými konverzacemi a prázdnými pokusy a pokusil se tak všechno ještě zjednodušit.

Jak se roboti učí

A jak probíhá celý proces? Li popsal, že poté, co robot ohodnotí profily a vybere ty, které by se mohly shodovat s preferencemi jeho uživatele, oznámí shodu a zašle na profil automatizovanou zprávu. I tady je nutné ještě kalibrovat – robot vyhodnotí shodu třeba u 100 profilů denně, ale jen 20 se uživateli opravdu líbí. Li prý většinou skončil s pěti „úlovky“ za den, ale za celou dobu s nikým opravdu vážně randit nezačal, nakonec tedy robota přestal používat.

Hacker Winter šel ale ještě dál a naprogramoval robota tak, aby pro něj vedl celé konverzace. Udělal to pomocí vytvoření „konverzačních stromů“ – základních vzorců chatů, kdy se konverzace vždy mohla vyvíjet dvěma směry podle toho, jak osoba na druhém konci zareagovala. Jeho taktika, kdy robot vedl až 200 chatů denně vyústila v to, že byl jeho profil Tinderem zablokován. Společnost z jeho pokusů hacknout jejich systém opravdu nebyla moc šťastná.

Etika

Je tento postup eticky přijatelný a jaká jsou jeho úskalí? Tím nejzjevnějším je samozřejmě fakt, že je poněkud obtížné naprogramovat algoritmus tak, aby dokázal rozpoznat něco tak emociálně založeného jako jsou osobní preference. Další problém je v tom, že roboti většinou dokáží rozeznat jen jeden základní „typ“ obličeje – a afroamerické rysy většinou nerozpoznávají vůbec.

Druhým problémem je samozřejmě fakt, že by vybraná osoba asi nebyla moc šťastná, kdyby zjistila, že si půlku doby povídala s robotem… vedení konverzace, seznamování se vyžaduje čas a osobní zapojení, kterému se právě hackeři snaží vyhnout. Ženou se za vztahem za každou cenu, a přitom mu odmítají dát požadovaný čas a vlastní vklad. Jak byste se cítili vy, kdybyste zjistili, že jste byli vybrání na základě algoritmu a konverzaci s vámi vedl další algoritmus, zatímco vy jste se celou dobu snažili kreativně odpovídat?

A pak je zde samozřejmě otázka shromažďování dat a zabezpečení. Kde je jistota, že hacker citlivá data někde nezneužije? Souhlasili by uživatelé s tím, že roboti jejich uživatelů si jejich odpovědi ukládají a vyhodnocují? Mohly by pak uniknout nežádoucí fotografie či docházet ke stalkování nebo násilí…

A v neposlední řadě je problémem také to, že tyto roboti jsou, ostatně jako aplikace samotné, dvoubřitou sekerou. Na jednu stranu odstraní nervozitu plachých lidí ze seznamování, na tu druhou ale vytváří úplně stejný pocit „odmítnutí“, když „váš profil“ nikdo nechce. Lidé pak místo toho, aby se snažili na sobě pracovat, vytváří celé systémy, které proces seznámení urychlí a zvětší, takže nějakou tu shodu dostanou – a když ne, není to chyba jejich ale chyba systému. Lidé jsou vlastně redukováni na data, na procenta shody. A samozřejmě to pak může sloužit k i hledání vysněných nereálných partnerů. Chcete, aby váš partner vypadal jako slavný herec? Naučte robota vyhledat jeho podobu a nic není nemožné… je to vlastně trochu děsivé.

Klávesnice

Shane Mac se pokusil se svým robotem přesně tomuhle vyhnout. Robota naučil reagovat dle jazyka, konverzace, myšlenek. Jeho robot analyzoval konverzaci jako takovou a podle toho hledal shodu. Nejdříve je nutné „přejet“ po profilu a zahájit konverzaci. Pak už robot analyzuje konverzační protějšek dle textu a snaží se tak proniknout více „k jádru pudla“.

Aplikace také začaly odstupovat od nutnosti neustále „přejížděť“ po profilech a psát hromady zpráv. A to Macovi vyhovuje. Jeho robot nefunguje proto, aby „obsloužil“ každý den stovky zpráv, ale aby mohl kvalitně konverzovat s pár vybranými. Macův robot funguje jako přidaná klávesnice – podobná, jakou používá třeba Grammarly. Tento robot je prý mezi lidmi obecně přijímán lépe, i když se Macovi také stalo, že kvůli němu jedna žena další rande odmítla s tím, že by mohl sloužit ke snadné manipulaci s lidmi.

Mac svému robotovi věří – je to něco jako kamarád dohazovač. Na rozdíl od toho Liův model spíše odsuzuje.

Úsvit robotů?

Nicméně všude vyvstávají otázky do budoucna. Bude to snad vypadat tak, že seznamování bude jen o konverzacích robotů? Nejen to je věc, která se bude muset do budoucna vyřešit. Jaká budou pravidla? A jaký etický kód?

Samozřejmě se také objevují obavy, aby roboti nedopadli jako Tay od Microsoftu, tkerý se velmi rychle naučil šířit rasistické a nenávistné komentáře. Ale zde by se to snad mohlo vyvíjet jiným směrem. Technologie by mohly učit lidi, jak být více empatickými, Macova klávesnice by hodnotila, jestli zpráva není nevhodná a učila by své uživatele lépe konverzovat.

Jsou ale roboti opravdu budoucností seznamování? Z výzkumů vyplývá, že lidé jsou stále ještě příliš romantičtí na to, aby seznamování vložili do rukou robotů. Že si cení vlastního kontaktu a investovaného času. Liův či Winterův robot si zřejmě na své použití ještě počkají. Jejich tvůrci samotní je teď nepoužívají. Li s tím přestal a vrátil se k tradičnější formě seznamování a Winter si našel přítelkyni – kterou mu sice jeho robot doporučil, ale randit s ní začal až o několik měsíců později, když se naživo potkali na jedné párty.