Sociální fobie: Jak nelítostná a trpká vlastně umí být?

Nemají rádi davy, ale z úplně jiného důvodu než Alexander Puškin a vyděsí se už tehdy, když mají jít na obyčejný nákup nebo ke kadeřníkovi. Typická osobnostní porucha pro jednadvacáté století se jmenuje sociální fobie (social anxiety), digitální věk ji u některých jenom prohlubuje.

Osobní kontakt dnes není vůbec nutností

Zaplatíte za zboží, nemusíte do obchodu. Půjčíte si bez návštěvy pobočky banky, jednoduše přes internet. Vyzvednete si balíček na poště skrze automat. Natankujete benzín do auta a zaplatíte kartou. To vše bez kontaktu s lidmi, samozřejmě – a není pak divu, že u některých jedinců tohle eskaluje přímo ve strach z nějakého dalšího kontaktu, už jen proto, že ho je vlastně v dnešním světě tak proklatě málo. Introvertům sice výrazně pomohou v hledání vhodného protějšku třeba klasické online seznamky, jichž se dá najít po pár kliknutích myši celá řada, ale co ti, kteří trpí sociální fobií?

Jistě, na první přečtení zní podobný strach přímo iracionálně, ale vzpomeňme si, jestli netrpíme závratěmi nebo obavami z přítomnosti pavoučí rodinky, přesně v této kategorii se totiž pohybujeme. Každý má nějakou fobii, většinou jde o maličkost, stačí se vyvarovat míst, kde bychom s ní mohli přijít do kontaktu. Ale kde se doslova a do písmene vyhnout lidem? Snad jen v zapadlé horské vesničce nebo třeba na samotce ve vězení, obojí jistě nelze zrovna vřele doporučit.

A jak poznáme, že je situace vážná?

Podobně jako jiné psychické poruchy, i sociální fobie má svá jednotlivá stadia. Nejlepší je podchytit ji zavčasu a začít pomalu s léčbou za pomoci specialisty. Některé podobné případy takového duševního onemocnění provází nejen úzkost nebo pocit strachu, ale stejně tak vnější fyzické projevy – člověk zrudne, pociťuje návaly horka nebo naopak zbledne doslova jako stěna. Jak vypadají základní znaky sociálních fobií?

• Pečlivé vyhýbání se takřka všem kontaktům s lidmi, zvláště pak těmi úplně neznámými.
• Strach z toho, že by si nás lidé prohlíželi a věnovali pozornost na ulici, v obchodě, kdekoliv.
• Rozpaky nebo ponížení? Takovým situacím se chtějí lidé se sociální fobií co nejvíce vyhnout.

Jak jistě tušíte, s podobnou diagnózou se nežije vůbec snadno a léčba je ještě o to těžší, že pacienti mnohdy vůbec nehodlají spolupracovat a cítí se vlastně ve své pomyslné bublině ještě docela bezpečně. Seznámit se je pak skoro nemožné, ale mluvit můžeme i o dalších typických sociálních interakcích, jako je třeba pouhé představení se nebo rozhovor po telefonu, jemuž se tito lidé také raději vyhnou, pokud to jen trochu jde. Přitom nejde o žádnou banalitu, už jen proto, že trápí někdy během života až každého šestého člověka a dvě procenta lidí se s ní potýkají prakticky od narození. Nejčastěji je sociální fobie problémem věkové kategorie teenagerů, na vině je tady jistě i kolektiv.

Typické projevy sociální fobie? Je jich mnoho…

O tom, jak se duševní onemocnění podobného typu projevuje, byla už napsána řada vědeckých studií a publikací. Některé průvodní jevy jsou přímo typické, jiné zase spíše okrajového rázu. Vždy jde ale o nějaký strach, většinou nepodložený a spíše zakódovaný v daném člověku. O které problémy například může jít?

• Pocit sevřeného hrdla, zadrhávání nebo bušení srdce při jakémkoliv veřejném projevu.
• Strach z nepřirozeného sociálního chování, jež bude brzy doslova terčem posměchu.
• Obava používat veřejné toalety – a rozhodně nejde například o nakažlivé nemoci.
• Strach týkající se psaní na veřejnosti. Může jít třeba o formulář na poště, podpisy smluv.
• Nemožnost říci ne v různých situacích – společně s tím i žádost svěřená nějaké další osobě.
• Strach mluvit. Před autoritou, před lidmi na party, před spolužáky nebo dokonce i rodinou.

A mohli bychom pokračovat, takováto diagnóza prostě není nic záviděníhodného. Kořeny sociální fobie jsou staré jako lidstvo samo – kdo byl vyštván ze tlupy, byl pomalu odsouzen k smrti hladem, pokud nešlo o mimořádně silného jedince. Příčinou dnes může být nejen nepěkný zážitek z dětství nebo dospívání, ale také špatně fungující transport dopaminu a serotoninu. V neposlední řadě jsou za problémem i vzorce chování, naučené třeba už z rodiny, takovým věcem se prostě těžko odvyká…

Jak s tím vším vlastně bojovat?

Nemocný si jistě uvědomuje, že má nějaký problém, ale už z podstaty věci se bojí požádat o pomoc, natož aby rovnou sám zašel za odborníkem. Má z toho v podstatě stejný strach, jako třeba z rande. Cesta je dlouhá, ale ne vždy musí být provázena léky. Terapeut pomůže relaxovat, uvolnit a zbavovat úzkosti, pacient sám ale musí chtít, jde o záležitost, kde zlepšení budeme pozorovat spíš v řádu měsíců nebo let.