Láska je v jistém smyslu jako droga – můžeme na ní být závislí?

Láska vás zastihne vždycky, když to nečekáte – to je jako zákon schválnosti – ale kdo by si vlastně stěžoval, že? Zamilujete se opravdu bláznivě, jste spolu každou volnou minutu a cítíte se prostě skvěle, kdo by to chtěl měnit?

Každá chvíle bez kontaktu je skoro frustrující

Když se zamilujete, podlamují se vám kolena a při pohledu na svůj nový idol se vám vybavují ty nejlepší možné pocity na světě. Všechno je skvělé, nic se nemůže pokazit a každý den je krásně růžový. A co přesně se v danou chvíli děje s vaším mozkem? Právě ten je totiž orgánem citu, srdce má takovou roli jen pro básně a literaturu, snad i proto, že se lépe vyjímá na stránkách knih…

V mozku se aktivují tři různé oblasti – ta, která má na starost empatii, ta, která ovládá emoce a do třetice se zapojí i část, díky níž si vytváříme tzv. pozitivní iluze. Aneb kritické myšlení nemá obvyklou úroveň, při zamilovanosti se chováme úplně jinak a partnerovo chování se také snažíme různě bagatelizovat, i kdyby ve výsledku škodilo dokonce i nám samotným. Mozek si prostě nepřipouští žádná negativa a je to nakonec logické, zamilovanost podmiňuje plození potomstva a druh žije dál, v přírodě to tak zkrátka chodí a my jsme „jen“ její součástí!

Láska jako návyková látka, co trvá dlouhé roky

Zamilovanost obvykle není moc na dlouho – běžně se začne vytrácet už za pár týdnů nebo měsíců, takže je třeba, aby si ti dva rozuměli a sladili se do té míry, že budou moci ve vztahu i nadále úspěšně pokračovat. Touha být milován je zcela v pořádku, ale euforický pocit ze zamilovanosti nebude trvat napořád, i když by si to někteří asi přáli, není to vůbec logický požadavek. Navíc, takzvaná závislost na lásce nemá moc podobných věcí s láskou jako takovou, protože ta je o něčem zcela jiném. Partnerský vztah, který je zdravý a postupem času dozrává, si nic takového nemůže dovolit – je to jako žít s člověkem, co má neustále nějakou drogu a nežije reálný život…

Člověk, který se vyznačuje až patologickou závislostí na lásce nechce lásku jako takovou, ale spíš zažívat bez přestání onen bláznivý pocit. Čím se mimo jiné vyznačují vášniví milovníci tohoto druhu? Proč po čase přestanou svou drahou polovičku bavit, protože ta má dojem, že ji svým jednáním doslova dusí?

• Každodenní zvyky se mění. A to jen proto, aby vyšli vstříc tomu druhému, i když neudělá nic.
• Totální změna osobnosti. Dva se stávají jedním, zaláskovaný člověk doslova ztratí identitu.
• Zkreslené vnímání reality. Nutkavé pronásledování, volání a psaní, v každou denní dobu.

Intenzita, jako kdyby šlo o drogy – přesně tak se dá přísně vzato vyložit podobný styl vášně, která vlastně dohromady nikam nevede. Zamilovaní také mají abstinenční příznaky, pokud se svou drogou třeba celý den nejsou. Závislost je zcela jasná, vrací se ve vlnách, kdykoliv se uvidí se svou láskou nebo lépe řečeno, se svým idolem. A někdy se zachází úplně do krajnosti, jen proto, aby takoví lidé svého milovaného získali zpět – podobně, jako se to dělá s tvrdými drogami. A jakákoliv malá asociace po rozchodu pak vyvolá vzpomínky a pláč…

Zamilovanost jako taková ale určitě není špatná!

Když se řekne zamilovanost, proč být hned velký škarohlíd, svým bližním nic takového nepřát a moralizovat? Naopak, kdo nezažil, ten ani nepochopí – a můžete si být jistí, že jednou tohle zažije úplně každý. Můžete sice třeba pár let čekat, věnovat se kariéře, práci, koníčkům, ale ono to zkrátka přijde…